Pokuste se porozumět důvodům, které k takovému odmítání vedou. Je to strach z neznámého, nechuť přijít o soukromí nebo možná snaha mít u sebe své blízké. Úspěšnější pravděpodobně bude pozvolné přivykání a pozitivní zkušenost, krok po kroku. Ve vyšším věku jsou razantní změny přijímány hůře. Doporučujeme zcela otevřeně sdělit důvody, které vedou pro zajištění placené sociální služby. Nebojte se přiznat, že jste unaveni a že je to vlastně pomoc pro vás. Začít je možné postupně, být například zpočátku s lidmi z objednané služby v bytě, ověřit si plně její kvalitu a kompetenci, aby první zkušenost nebyla negativní.  Pokuste se porozumět důvodům, které k takovému odmítání vedou. Je to strach z neznámého, nechuť přijít o soukromí nebo možná snaha mít u sebe své blízké. Úspěšnější pravděpodobně bude pozvolné přivykání a pozitivní zkušenost, krok po kroku. Ve vyšším věku jsou razantní změny přijímány hůře. Doporučujeme zcela otevřeně sdělit důvody, které vedou pro zajištění placené sociální služby. Nebojte se přiznat, že jste unaveni a že je to vlastně pomoc pro vás. Začít je možné postupně, být například zpočátku s lidmi z objednané služby v bytě, ověřit si plně její kvalitu a kompetenci, aby první zkušenost nebyla negativní.
 

Nemusíte, je to falešná iluze kontroly, navíc posílená vlastní úzkostí z její ztráty. Co když se zrovna teď něco stane…Navíc dříve či později se upevní očekávání okolí, že tomu tak vždy bude. A nenaplnění těchto očekávání je pak provázeno zklamáním a výčitkami. Každý má právo vypnout, byť to může znamenat riziko. Řešením může být pravidelný režim, tzn. rozdělení času na ten, kdy jsem či jsme k dispozici a kdy ne. Ze začátku takovéto vymezení mohou provázet obavy a nepříjemné pocity viny. V konečném důsledku je ale výsledek pozitivní.

Pokud partner/partnerka dává najevo nepohodu, je namístě brát to vážně. Pohlceni péčí o jiné někdy zapomínáme na sebe, což je krátkozraké. Vlastní pohoda a naplňujících vztah je posilující a i jako pečovatel pak mohu být mnohem úspěšnější a prospěšnější. Často je v péči přehnaně vnímána kvantita nad kvalitou.

Můžete zkusit odzbrojující upřímnost. Klidně, upřímně a neochvějně. Klidně proto, že podobná sdělení budí silné emoce. Upřímně proto, že všechny důvody jsou oprávněné. Vlastní rodina, únava nebo prostě jen přesvědčení, že to vlastně není nutné. Neochvějně proto, že obvykle následuje fáze diskuze a smlouvání. To je především otázka nastavených pravidel a zvyku. Krok zpět je samozřejmě horší v momentě, kdy narušuji dlouho zaběhnutou rutinu a očekávání. Naopak lépe se pravidla nastavují na začátku.

Únava ovlivňuje myšlení i emoce a negativně tak ovlivňuje naši schopnost řešit vzniklé situace. V konečném důsledku se tak uzavírá bludný kruh, z něhož nás obvykle něco nebo někdo musí vysvobodit. Silný podnět, vlastní nemoc, odchod partnera. Nebo odstup od situace a související nadhled, k němuž může pomoci třeba právě psychologická konzultace. Důležité je nečekat a o pomoc si říci.

Téma často se vyskytující právě u těch, kteří se starají a mají pocit, že by měli ještě více. Byť to ne vždy lze a jde. Výčitky tak padají na úrodnou půdu vlastních pochybností.

Rodina nemusí vždy zohledňovat a nahlížet celou objektivní situaci. Naopak, často jsou výčitky projevem úzkosti nebo pociťované bezmoci. Podstatné je vlastní porozumění sobě samé či samému a související odolnost vůči tlaku vašeho okolí.

Zejména v našem kulturním prostředí je příprava na setkání se smrtí velice náročná, a tak jak je téma vyděděno mimo každodenní fungování. Doporučujeme spojit se s odborníkem, který může zastat roli průvodce. Čím nesrozumitelnější a rychlejší ztráta blízkého člověka je, tím horší je její akceptace. Vliv má i víra, vztahy v rodině, rodinné hodnoty. Podle toho stojí i otázka, zda by průvodcem měl být psycholog, duchovní nebo třeba někdo z rodiny.

Někdy je psychický rozvrat způsoben samotnou nemocí, často ale spíše vnímaným úbytkem sil a zejména pro muže - spojenou se změnou role. Pokud není apatie fyziologická či vyvolaná léky, je to i otázka nalezení nového smyslu, někdy nových, uskutečnitelných aktivit nebo společných momentů a zážitků. Případně nové naděje.

Při odchodu dlouhodobého partnera není truchlení v řádu let neobvyklé. Je v pořádku nechat truchlícího o samotě, pokud to tak chce, dopřát mu maximální prostor. Máme tendenci člověka ve smutku rozptylovat, aby se netrápil, ale trápení je – pokud se nestane životním programem přirozený a ozdravný proces. První rok po smrti partnera je nejhorší, všechna období člověk prožívá poprvé sám. A je zcela normální, že se pozůstalí na čas uzavřou před světem se vzpomínkami i věcmi. Podpora může být třeba jen naslouchání a respekt vůči přáním truchlícího. Stejně tak naladění se na druhého a související schopnost rozpoznat chuť vrátit se znovu do života.

Informačně a emočně. Informačně po stránce znalosti, kam se obrátit se zdravotní, sociální a jinou problematikou. Také ale vědomostně v tom ohledu, jak se může měnit osobnost nebo chování člověka, zvláště v situaci bezmoci. Emoční připravenost je komplexnější, předpokládá znalost sebe sama/samého, vlastních hranic a sil. V praxi to znamená, že psycholog s pečujícími hovoří o příčinách chování, preferovaných typech reakcí, jejich výhodách a naopak limitech a také o tom, co je pro ne jako pečující posilující a co je naopak dlouhodobě vyčerpává. Takové poznávání principů, na nichž fungujeme, může vést k větší emoční připravenosti. Nebo přinejmenším nácviku postupů, díky kterým bych se měl/měla vyhnout vyloženě krizovým situacím nebo spouštěčům takových situací.

Nejpozději v momentě, kdy cítím, že situaci přestávám mít pod kontrolou, že mi „přerůstá přes hlavu. Přeneseno do jiné roviny to znamená, že v podstatě promarňuji vkládanou energii a „jedu na dluh“ (více dávám, než dostávám). To je moment, kdy péče začíná významně negativně ovlivňovat kvalitu vašeho vlastního života a života rodiny nebo blízkého okolí. Na vše je „málo času“, dostavuje se únava a péče nepřináší žádnou radost, stává se pouze (a výhradně) povinností a to i přes existenci silného emočního pouta. To je také předstupeň tzv. vyhoření. Doporučujeme ale prevenci, nečekat, až Vám situace začne přerůstat přes hlavu.

Nejdůležitější je prevence, vše ostatní by mělo jít stranou. Péče o blízkého člověka je vždy emočně i fyzicky natolik náročná, že si zaslouží také přípravu a „opečování“ sebe sama. 

Ne nutně, minimálně ale doporučujeme nějakou formu supervize či občasné psychologické konzultace. Vrátit se s odborníkem k jednotlivým situacím, které jsou v nějakém ohledu významné. Tímto způsobem se lze vyhnout opakovaným chybám nebo kumulaci nějakého negativního pocitu. Navíc je to efektivní způsob odžití emocí, které není vhodné přenášet dále na partnera, přátelé, do práce, apod. Pečující by si díky takové „supervizi“ měl/měla udržet patřičné hranice, zodpovědnost, pozornost své vlastní rodině, energii, emoce: Měl/měla by zvládnout dlouhodobě fungovat v rodině, aniž by jej/jí situace závažně poznamenala. Pečující by mít samozřejmě i společenskou podporu a uznání, respektive společnost by měla vnímat lidi, kteří vedle své práce a rodiny ještě pečující o své blízké vysoce hodnotově a měla by jim to různými způsoby dávat pozitivně najevo.